Ze západu na východ po jižním pobřeží

Zápis v deníku, 15. den, 26.2.2008 v noci
Bus ze Santa Clary do Bayama.
PAINT IT BLACK!
Tak a teď zase vydrbu já s váma, mrdky kubánský. Sedím v buse, odpočívám, poslouchám MP3ky a je mi fajn. Před busem jsem potkal Poláky. Na tom není nic divnýho, divnější je, že jsem je potkal rád. Za tu dobu jsem na Kubě docela střídám jazyky a to mě dost baví, i když mi to úplně nejde. Většinou mluvím španělsky, čas od času někdo pracující v turismu umí anglicky, taky potkávám ňáký kanaďany, nebo němce takže i němčinu opráším, tu a tam potkám nějaké slovanské národy a střihnu špetku polštiny. Někteří Kubánci studovali v minulosti u nás a pamatují si něco z češtiny. Česky tu ale mluvím ze všeho nejmíň rád, protože ji většinou používám na odhánění otrapů (jineteros), kteří na mne pořád hvízdají a něco mi vnucují. Na španělštinu jsem si už tak nějak zvykl, překvapuje jak mám angličtinu zažitou, nepříjemný zjištění ale je, že němčinu tahám z paty a derou se mi na jazyk španělský slova.

Rychle jsem se přesunul busem do Bayama, kde jsem opět sedl na kolo a vyrazil na JV do národního parku Desembarco de Granma. Opět chcou něco za vstup do parku, už mě ty jejich vstupy nebaví. Večer mě chytá déšť a nocuju dočasně opuštěným strážným domku.

Zápis v deníku, 16. den, 27.2.2008
Cesta na JV do Manzanilla
Objevil jsem nové položky v obchodech s jídlem. Zkouším co je co, všechno se má ochutnat. Nakonec to vždycky odnese místní creméria, kde se přežeru zákusků. Když to bylo tak výhodný!

Tam jsem najel na pobřeží a jel a jel (a jel..) na západ. Přestože cesta vede vedle moře,
nevede po rovině .

Neustále překonává nějaké drobné hřebeny, či se od moře odbíhá pár km do vnitrozemí. Vítr fouká z JZ, takže protivítr a hned u moře se zvedají hory, takže v těchto místech prší výrazně častěji než jinde na Kubě.

Déšť me stihl hned na začátku pak už bylo krásně. Už se na mě projevuje únava, jedu příliš dlouho a byly tři dny, kdy jsem za to pořádně vzal. Obzvláště výlet na Pico Turquino mě dostal (ještě se k němu dostaneme. Když to jde, tak to jde a když to nejde, tak se musí jet a všechno časem přejde… Pokračuju dál, Santiago de Cuba, Guantánamo, cílem je Baracoa – místo kde přistál nejdříve Kryštof Kolumbus a o 300 let později José Martí. Drobná nepříjemnost se mi přihodila před Guantánamem.

Zápis v deníku, 21. den, 3.3.2008
Cesta ze Santiaga de Cuba do Guantánama
Nohy jsou pořád pekelný, přestože jsem šel na Turquino před třemi dny, vyrážím do parku Baconao, přes kýčovité Val de Prehistoria. Nehodlám riskovat zdraví, proto kupuju další rum. Park Baconao není vlastně nic zajímavého krom těch věcí po cestě (kýčovitý Val de Prehistoria, rozpadlé delfinárium a pláže).

Hlavně jedu a najednou závora na cestě (ne přes cestu ale spadnutá na zemi na cestě) , četník s krumpáčem kope díru pro tu závoru a něco huláká. A ona je tam Zona militar. Cože?? Jediná cesta po pobřeží do Guantanáma a je tu Zona militar. Cesta je zavřená, geschlossen. Chvíli se s ním hádám, ale po 5ti minutách je mi jasné, že to nikam nevede. Ale zadarmo mu to nedám, tak diskutuju eště sko tři čtvrtě hodiny, třeba aspoň pochopí jak to je nesmyslný utajovat zónu militar a zavřít tajně jedinou cestu. Možná to pochopil, možná ne. Vždycky použil nečistý úhybný trik “rozkazy jsou rozkazy”. Chudák. Bál se konfrontace se mnou snad ještě víc než já konfrontace s ním. Krom krumpáče neměl nic. Žádnou zbraň, jen vysílačku na klíček. Mohl mi akorát tak vynadat, zbytek byl pravděpodobně ve vyšších rukách. Tak jsem si ho aspoň vyfotil, to se taky nesmělo.

I tak se ale musím otočit a vrátit – objížďka jen 120 km. Rádo se stalo :)
Cestou chytám stopa. Opět se mě snaží natáhnout. Nejdřív že 5 pesos a pak najednou že 10 pesos. Fajn, když pesos, tak pesos. možná mysleli dolary, ale to už není můj problém, dohoda byla v pesos. Začínám být alergickej na to, když se mnou chce někdo vydrbat. Mám pak tendence vydrbat s ním.

Mým cílem je ale Baracoa, takže projíždím Guantánamem a mířím dál na západ. Do Baracoa vede slavná cesta La Farola – v průvodci před ní varují a doporučují jí jen cyklistům s dobrou kondicí. Já mám spíš strach o kondici v jaké bude ta cesta. Obavy se nevyplnily, kopce to to sice jsou solidní, ale cesta je dobrá. Převýšení asi jak cesta do Jeseníku a kvalitou asi jak cesta do Dlouhomilova :).

Zápis v deníku, 23. den, 5.3.2008
Baracoa
Baracoa je pěkné klidné místo.

Sedím na lavce, odpočívám a začíná se se mnou bavit nějaká stařena. Povídáme si a… a nic! Je to po dlouhý době člověk, který se baví jen tak. Žádnej dolar, žádný triky, jen si popovídáme. Pěkně se pozdravíme a jdeme si dál každý svou cestou. Dorážím tam a odpočívám. Beru to tak, že jsem v cíli své cyklocesty. Cíl! Paráda! Na tohle jsem se těšil.

Jenže vlastně eště nejsem tak úplně v cíli. Zbývá se odsud jen nějak dostat do Havanny. Jenže do Holguínu, odkud jedou busy do Havanny je to asi 250 km. Tak opět sedám na kolo, něco málo ujedu a druhý den stopuju. Mám štěstí, stopnul jsem nejdřív pár kamionů, pak jel chvíli na kole a nakonec stopnul kubánskej autobus plnej lidí. Projel jsem se tedy busem, i kolo jsme nějak přepravili.

Zpět na obsah

Name

E-mail

URI

Your Comment

Security Code: