Kubánská doprava

Kubánská doprava je snad nejkubánštější! Na silnicích potkáte téměř vše. Stará americká auta, některá ještě předválečná, ruská auta (asi tak ze 70tých let), pár nových aut pro turisty, povozy, cyklisty, bici-taxi, trici-taxi, náklaďáky a všemožné kombinace autobusů a náklaďáků. Busy pro kubánce tam jezdí velmi nepravidelně, o vlacích ani nemluvě. Spoždění několik hodin je normální, zrušení vlaků je běžnou zážitostí. Jediné, co jezdí jak u nás, jsou busy Víazul pro cizince… pochopitelně pořádně předražené. Kubánské cesty připomínají spíše cedník, či doskočiště.
Výjimku tvoří jejich Autovía nacional, což je dálnice, která měla spojit východ a západ Kuby. Říkám měla, protože nespojila. Financována z peněz ze Sovětského svazu, její stavba se dostala asi tak do poloviny, když najednou se Sovětský svaz rozpadl, a peníze náhle došly. To že to bylo náhlé, jde poznat dodnes. Je to dálnice do nikam, najednou prostě skončí. Nikdo ji ani pořádně neukončil. Na konci následuje bez jakýhokoli značení nebo upozornění štěrkovej sjezd na jinou cestu, sjezdy z dálnice končí v cukrové třtině, čáry na silnici najednou zmizí. Působí to na mě dojmem jakoby jeden se dopráce šlo a další den už nikdo nepřišel. A na této dálnici potkáte celou plejádu výjevů. Místy je to čtyřproudová cesta rozumné kvality, jen občas je tam kanál schovaný tak, že by vám urval nápravu. Potkáte na ní cyklisty, jedoucí jak ve vašem směru, tak v protisměru nebo mezi svodidly i přímo na dálnici, supy na silnici okusují vše co doprava srazila a v krajním pruhu pro cyklisty, kde cyklisti vůbec nejezdí, leží stopaři, mávají pěnězma a zběsile jim zastavují nejrůznější auta.
V krajním pruhu stojí auta a z jejich stavu nepoznáte zda tam leží několik let, parkují nebo jen zastavila. Většinou jsou hodně rozbitá, ale když se chvíli budete pozorně dívat, uvidíte spousty takových aut jedouích normálně na silnici.

Stop na kubě je taktéž jiný. Není to záležitost pár dobrodruhů, ale je to rovnocenný způsob, který ulehčuje nedostatečné kubánské dopravě. Na výjezdu z každé vesnice je odpočivadlo, kde stojí amarillo (žlutej regulovčík dopravy) a kolem něj asi 40 lidí. Ten zastavuje projíždějící auta (ty státní mají povinnost zastavit, což jsou téměř všechny, protože na Kubě je státní vše), zeptá se řidiče kam jede, pak to vyhlásí ve známost. Stopující mu zaplatí za to, že jim zastavil auto, naskáčou na kamion a jedou. Tedy na Kubě pokud máte volné místo v kufru či na korbě tak ne že z bezpečnostních důvodů tam nesmí lidi, tam musí lidi! A policajt je vám tam ještě nacpe a přidá pár barelů nafty a trochu ovoce, které je třeba přepravit buhvíkam.


Skutečnou lahůdkou je doprava ve městěch. Nejenže do busů se nekupuje lístek, ale zaplatí se jakési vstupné. Zaplatí se při vstupu a hotovo. Busy vám zastaví kdekoli, nastupuje se také kdekoli, třeba při červené na křižovatce. Semafory postrádají jakýkoli systém (jako cokoli na Kubě), tak některé jsou v křižovatce, některé za ní, některé svítí a jiné blikají. Fidel aby se v tom vyznal. Města mají ve skrze pravoúhlé ulice, které jsou tak úzké, že v nich projede jen jedno auto,proto to jsou jednosměrky. To ale neznamené, že se tam nejezdí v protisměru. Cyklisti jezdí jak se jim chce, chodci taky. Značení jednosměrek je minimální, dá se ale dobře zjistit (je tam vetšinou šipka) v jakém směru se jezdí v té ulici, kterou právě křižujete. To se hodí, protože jiné značky tam prakticky nejsou, takže přednost se řídí pravidlem “z prava” či nečím takovým. Finta je ale v tom že ty ulice se střídají. Opět ne vždy, ale tak zhruba. Takže jednou dáváte přednost vy, jednou ji máte, pak dvakrát nemáte, pak zase jo, pak je tam nějaká nepravoúhlá ulice, pak je ulice ucpaná lidmi čekajícími před cukrárnou nebo na pizzu. Prostě kroutíte hlavou sem tam a vejráte po značkách. Na hlavní silnice se na kubě moc nehraje…

Další kapitola: Jižní pobřeží

Předchozí kapitola: Cienfuegos, Trinidad a Santa Clara

Zpět na obsah

Jméno

Email

URI

Váš komentář

Security Code: