Cienfuegos, Trinidad, Santa Clara

Zápis z deníkua
11. den, 22.2.2008
Vyrazil jsem do Cienfuegos a cestou jsem potkal dalšího turistu, Kanaďanku na kole, cestuje sama a je tu na dva měsíce. Pokecali jsme, dali pár zmrzlin a dorazili do Cienfuegos.

NOC – ulehám o půlnoci, ale kolem druhé mě budí světla – POLICIE. Četník se mi snaží vysvětlit, že prý v sadu u dálnice to není dobrý, ať jdu radšispát na benzinku. Prý studoval v Neratovicích, tak to zkouší česky, aleje to spíš taková absurdní pantomima.. nakonec se rozchátíme smírně a nechá mě se vyspat, tam kde jsme.

Po dvou týdnech putování jsem poprvé zamířil do měst. V nich jde vidět především španělská koloniální architektura, na kterou dlouho nikdo nešáhl. Přežila tak několik století a chátrá dál. Přesto ty domy mají v sobě určité kouzlo, je to takový živý skanzen. Trinidad je však krásné město. Klidné a malé.


V Cienfuegos a Trinidadu jsem zašel i za hudbou do Casa de la musica a Kubánci jsou skutečně hudební národ. Rytmus mají v krvi, mnoho barů či restaurací má živou hudbu a není problém vidět výborné hudebníky v akci. Stejnětak je běžné, že (kubánské) publikum propukne v tanec.

Santa Clara je město Che Guevary. Během revoluce tu vyhrál bitvu a dnes tu má obrovský pomník.

Mezi těmito městy se nachází pohoří Sierra de Escambray, kde mě mnoho Kubánců doporučovalo vodopády El Nicho. Vodopády výborný, ale ta cesta! Nevadí ani tak to, že to byly pekelný kopce (cca 1100 m.n.m.), ale ta cesta! Ona tam totiž žádná v reálu nebyla. V mapě nakreslená, v reálu tam spíš imaginární. Pro auta nesjízdná (ani 4×4 vám nepomůže), jediný provoz, cotam jezdil byly turisti v ruských náklaďácích s metrovými koly.. a já blázen cyklista. Aspoň si měli panáci co fotit. Z Trinidadu jsem měl dve možnosti: Buď se vrátit touto “cestou” nebo to objet asi 100 km kolem. Tak jsem zkusil stopovat.

Zápis z deníkua
12. den, 23.2.2008
Cesta na El Nicho: Potkávám turisty, jeden po druhý se diví, někteří mi gratulují, že jsem tu na kole. Jen tu cestu by silniřáři nemusi lepit asfaltem přímo přede mnou. Cesta se mění v cosi rozrytýho co by se nedalo jet autem pravděpodobně ani po rovině. Přichází tma, nevidím nic, nicméně jedu dál. Pořád do kopce, ale jde to. čas od času projedu osadou, což poznám tak, že pomě vyběhnou místní čoklové Když neprojíždím vesnicí, jsou kolem rozprostřeny tisíce světlušek, občas na cestě překáží kůň, býk či několik krav. Jedu ještě dlouho, popřád něco chrastí v lese. Konečně jsem na hoře. Ulehám kolem pseudocesty, světlušky všude kolem. Nemůžu usnot, pořád něco šustí a praskají větve. Koukám pozorně a vidím to i ve tmě – taková přerostlá bobrovitá veverka.

13. den, 24.2.2008 ráno

Kopec nepřestává, 25% stoupní nejsou výjimkou. Jsem uprostřed ničeho v horách na cestě, která neexistuje. Super.. ale každej kopec někdy skoncčí a tak mi dochází voda a posléze konří i tento kopec.

Další kapitola: Kubánská doprava

Předchozí kapitola: Cienfuegos, Trinidad a Santa Clara

Zpět na obsah

Name

E-mail

URI

Your Comment

Security Code: