Myslel jsem, že chaos v organizaci Projectu je težké překonat, avšak Horní Uhři to zvládli s naprostým přehledem a vznešeností jim vlastní. Večer po víkendovce jsem se zbalil, stoupl do vlaku, sedl do Tranzita a usnul. Taškařice začala.

Cestu autem jsem víceméně prospal, jen hraniční přechod mě probudil. Tam jsem potkal na dlouhou dobu posledního rozumného Slováka. Bohužel moje občanka je od Polska nezvěstná a pas má momentálně Anďa, naklusal jsem tedy na úřad si vyřídit novej OP. Bohužel to chvíli trvá a tak mi dali zatím náhradní papír “potvrzení o OP” a přesně tento papír jsem podstrčil celníkovi při cestě na Slovensko :) Velmi se divil a nevěděl moc co s tím. Teda věděl, ale to jsem zase já nevěděl, jak z toho ven. Po sérii argumentů, proč mě nechat na hranicích, prohlásil “nic jsem neviděl” a jeli jsme. To mě na chvíli probudilo, dál však spolehlivě po víkendovce tuhnu. Vítá nás tma, zima a útulný pokoj pro 4 lidi.

Ráno se dovídám část příběhu, proč tam ti tři nezůstali – slováci zajistili jen polovinu betonu a nebylo tak co dělat do něděle. V tomto trendu pokračujeme i dál. V pondělí boucháme kramle na stromy, dobrušujeme pár stromů po předchozí grupě a taky skládáme dřevo. Přesně to dřevo, které mělo dorazit v pátek. Logistik-skladník má opět výmluvu proč nepracovat a tak do nás furt kéruje. Taky se strachuje, jestli bude zítra ten jeřáb, co má přijet. Do oběda máme hotovo a máme i potvrzeno, že jeřáb přijede zítra v 8. Jeřáb s 27mi metrovým ramenem, to bude paráda a půjde to jako na drátách. Místní dělníci natíraji dřevo na žluto a jde jim to jak Zemanovi privatizace.
Večer koukáme na filmy a hořekujem, že jsme nevzali pořádný kabely ani hry, protože máme vyjímečně čas pařit.

Ráno jeřáb skutečně přijel. Bohužel nemá 27mi metrový rameno ale jen 7mi. Jeřábník si krásně najíždí a zkušeně odhaduje situaci: “To nepůjde.” Skáče do jeřábu a ono to skutečně nejde. Dělnící dál natírají dřevo. Je ani ne 9 ráno a my nemáme co dělat! Dokud nebudou sloupy nahoře, tak jsme tam užiteční asi jako automat na kostky ledu na Aljašce. Tak ještě natřeme konce žlutých kmenů (ty které přijdou do země) vyjetým motorovým olejem. Vyrobili jsme tak 12ti metrové zápalky (a tady taky). Jíra ještě iniciativně začíná uklízet v autě, nakonec máme vše sklizeno i uklizeno a v 10 máme volno. Zajímavé. Ještě jedeme na výlet do Turčianských Teplic do lanáče vyměnit žebřík. Po cestě ještě vidíme náklaďák, jak odváží buldozér od našeho budoucího centra. Řidič kamionu si však vůbec nenajel, strhnul kousek cesty až se mu buldozér naklonil nad skleník a čekáme, kdy tam spadne. Nakonec s vypětím všech sil buldozér nepadá a celkově to zapadá do uherského koloritu. Jedeme do Turčianských Teplic.
Prohlížíme si centrum. (Pozn.: Nejde o urbanisticiké centrum sídla Turčianské Teplice, protože tam žádné není, ale o lanové centrum. Záměrně říkám sídla, protože Turčianské teplice mají 50 000 obyvatel, na vesnici jsou tedy příliš velké, ale neexistence centra, supermarketu, žádný obchod s elektro a jediný bankovat v celých Turčianských Teplicích je diskvalifikuje z označení město.) Před obědem se dovídáme, že na další den pán zajistil dvacítku jeřáb – všichni máme podezření na 20ti tunový ječáb, tedy 12ti metrový rameno. Už si děláme srandu, že jestli zítra nepřijede pořádnej jeřáb, tak to balíme a jedeme domů. Výlet pěknej, ale jinak to je zajímavá “práce” – oběd, film, čtení knihy, seriál, večeře, četba, film, četba, jít spát.

Ráno na devátou má přijet jeřáb. Půl desáté, tři čtvrtě a jeřáb nikde. Už hrajeme stupidní dětský hry, jako “jakou barvu má příští auto” atd. Postupně si uvědomujeme rozdíl mezi vozovým parkem u nás a v Hhorních Uhrách.. čekal jsem, že to bude lepší, ale je třeba si zvykat. Po desáté přijíždí jeřáb, na první pohled “dvacítka”. Jenže řidič amatér neumí najet, tak spíš jen tak oře po louce, ale má prý 15ku rameno. Paráda, tak už stačí jen najet. Hrabe a hrabe.. konečně najel. Ale něco pro jistotu nefunguje! Proč? To se nám snad zdá. Mě už to je tak nějak jedno a nezmůžu se na nic, než si z toho dělat srandu. Po chvíli jeřábník zjiš?uje, že to je pokažený. Nejde hydraulika! Prý už po cestě (jeli odkudsi z Komárna přes půlku Slovenska) jim to dělalo problémy. Výbordelně! Je to jak v Kocourkově. Všechno slíbí, ale nic nezajistí. Když to nakonec zajistí, tak to je pozdě a pro jistotu to nefunguje. Radost pohledět, jak se tam chudák ten jeřábník snaží opravit ten jeřáb a přitom všichni ví, že nemá nejmenší šanci. Další jeřáb prý nebude dřív jak v pondělí. To už je oheň na střeše, hydraulika v prdeli, sloupy na zemi a my v Olomouci.

Odjeli jsme z tama jak nejrychleji to jen šlo. Pryč z Horních Uher. Naštěstí na hranicích neprudili a nemusel jsem skončit v uprchlickém táboře a mohli jsme pokračovat domů nebo spíš na priváty, do Doupěte atd:)

Celkový foto (v jedný složce fotky z odkazů během článku) najdete tady.

Name

E-mail

URI

Your Comment

Security Code: