Již několik let jsme ve třídě plánovali výlety do Adšpachu či do Prachovek a tak jsme se letos, když už jsme všichni na VŠ, vydali do Rakous. Já, Jitka, Křiky a další Zuzka, sí?ová jízdenka Jugendferien-Netzkarte, batoh, materiál na ledovec i ferraty, plechy, trochu toho schnapsu a 8 dní volna – v takové sestavě jsme uskutečnili náš “výlet”.

18.07.2006 – Úterý – Vlak

Samotná expedice začala tradičně přípravou matroše. Bylo třeba sehnat kompletní 4 ferratové a ledovcové výbavy a k tomu takový klasiky jako vařič, či lano pro výpravu. Výsledkem byl můj ultratěžký batoh ověnčený helmami, lanem, mačkami, cepíny a jinou havětí. Připadal jsem si jako pojízdný Weihnachtsbaum. První taškařice se dostavila hned ráno s Jitkou :-) Byla puštěna na výlet do Rakouska (rybníky, kravičy, horské tůry atd.), můj batoh s lanem, mačkami, cepíny a helmami, by se velmi těžko vysvětloval mamince, která se vyskytla na nádraží. Situace se naštěstí vyřešila a tak jsme všichni rádi sedli do vlaku a shodili batohy. Tam jsem se z vánočního stromku proměnil na Ježíše a počal distribuovat dary. Cesta hladká, rakouský ECčka mají i klimatizaci a ve čtyři odpoledne jsme již posilněni několika řízky od Zuzy vystoupili ve Schladmingu.

Busem projíždíme Ramsau, jedeme až do 1700 metrů ke spodní stanici lanovky – Türlwandhütte. Lanovka je drahá a cíl je jasný – dostat se s batožinou co nejdřív na ledovec, někdy se bez ní vrátit a vylézt nahoru cestou Der Johann Klettersteig (Südwandklettrersteig)..Vyrážíme ještě vpodvečer nahoru, plánujem přespat někde po cestě, jak nejvýš to půjde. Asi v 7 kotvíme na posledním travnatém plácku, dál už je jenom su?, pár ferrat a hodně prudké sněhové pole.

19.07.2006 – Středa – Vzdušný most

Ráno vstáváme a setkáváme se s jevem, který nás provází dále celou cestu – Křiky spí, kdykoli to jenom trochu jde. Pokračujeme cestou nahoru takovou propagační ferratou, s batohy je ale dost náročná a nasazujeme helmy kvůli kamení. Daleko těžší je ale sněhové pole, kde se vyloženě trápíme, jde se nám ztěžka a pomalu. Procházíme tunelem a následný kolmý žebřík dolů (15 metrů) překonáváme jen tak, že spouštíme na laně batohy a navlíkáme se do úvazků. Nejde se na nich jistit, takže nakonec bez jištění, co už. Zabydlujeme se u horní stanice materiální lanovky a po lehkém obědě z konzervy vyrážíme (asi v 15 hodin) na ferraty směrem na východ k Austriascharte. Již pocestě sněhovým polem jsme tespoda zaznamenali zajívavý lanový most, teď jdeme přímo přes něj. Prostě obyčejný lanový most – lano na přejití, dvě lana na přidržení a jedno na jištění. Nakonec jej všichni přejdem (I Křiky ho přešla, ačkoli není na fotkách!). Ferrata ale ubíhá pomaleji, proto to kousek před Austriascharte balíme a otáčíme zpět. Existuje víc variant, takže mostu se vyhýbáme, žebříkům dolů ale ne. Děvčata jdou vařit, já si ještě zkouším Sky walk. Paráda! Fest těžká, ale aspoň zajímavá. Přemýšlím jestli to nejít někdy ješte jednou, aby mě mohly děvčata fotit – snad někdy později. Večer opět ulehčujeme Zuze, uklízíme schnaps, aspoň bude veseleji.

20.07.2006 – Čtvrtek – Hoher Dachstein

Vstáváme pozdě, některým není opravdu nejlépe, dnes žádnej Johann. Jdeme pěkně po ledovci po rolbou vyjeté cestě k chatě Dachsteinwarte, u ní krmíme horský havrany/velký kosy/kafky. Jsou tak drzí, že žerou z ruky. Pokračujeme po ledovci směrem na Dachstein, jednoduchá cesta sněhem po ledovci, je to prudší, takže cesta zpět bude rychlá – pojedeme jak kdo umí, po nohách jakoby na lyžích a nebo po pr.. zadku :) Nastupujeme do poslední části, asi 150 výškových m po skále. Potkáváme dost Čechů, Křiky potkává spolužačku, sčuchly se a i se Zuzkou to hromadně balí a počkají. S Jí?ou pokračujeme dál. Na chycení je natažený lano, občas ňáký kramle. Nejde o jednolitou stěnu, pěkně se to střídá, terasa, prudce několik metrů nahoru, terasa.. Jí?a se snaží a používá mnoho mne neznámých lezeckých technik. Nahoru se nebojí, spíš řeší jak poleze dolů. Trvá nám to sice dlouho, a tak si nahoře dáváme zasloužený Litovel. Sestup dolů nakonec v pohodě, cestou dolů je to skutečně jízda. Zuzky vyzvedáváme až na chatě a jdeme zpátky k lanovce. Je dost brzo, máme hlad, takže si vaříme obohacený těstoviny.. Přesouváme se na terasu, kde je krásně teplo, postupně jíme všchno možný a rozhodujeme se, že dáme druhý den Johanna.
V noci nás probouzí lehký déš?. Než se sbalíme, déš? ustává, ale už se přesunujeme pod schody.

21.07.2006 – Pátek – Johann Klettersteig

Nedaří se nám odejít brzo, takže vyrážíme až asi v děvět. Sestup na Oberwalderhütte se jde horní část ferratově. Jdeme velmi pomalu a na Oberwalderhütte jsme až po jedné hodině. Zuzky se nakonec rozhodují, že už stačilo a nahoru s námi Johanna nejdou, ale půjdou cestou, kterou jsme šli první den s batožinou. Cesta na Johanna není nijak dobře značená, chvíli ji hledáme a objevujeme ceduli znčící přístup k Johannovi. Už samotný přístup je dost obtížný – sice ne moc prudká, ale velmi hladká skála, místy s tekoucí vodou, následuje výstup sutí. Celkově mají zmatek v časovém i výškovém značení přístupu a začátku samotné ferraty. Máme informace, že na začátku je nějaký těžký 5timetrový místo s lanem na sílu v rukách. Jsem zvedavej co to vlastně je. Pod ferratou jsme až před čtvrtou. První pasáž je sice na ruce (cca 60ti stupňovej svah s lanem bez stupů i kramlí, nejlépe lízt “na sokola”). Překonáváme ho a dostáváme pod stěnu a už je nám jasné co se myslí tím “nejtěžsím místem s lanem”. Je to regulérní 5ti metrový převis. Ještě k tomu je zajištěn tak nešikovně, že jistící lano je velmi vysoko a tak kdokoli s menší sílou v rukách a hlavně s menší výškou má velké problémy. S tím jsme ale počítali, a tak s pomocí půllana, kladky a pár karabin tohle místo překonáváme.
Avšak ani další část není vůbec lehká. Kramle nebo spíš tyče daleko od sebe, pár nepříjemnejch traverzů a dlouhé kolmé pasáže s dlouhýmy kroky postupně zanechávají na Jitčiných kolenách stopy. Na cestě se nachází několik pojmenovaných míst označených nadmořskou výškou (např. Grosse Rampe či Göttersthron). Vždy, když čtu nadmořskou vášku, tak si uvědomuju, že to bude delší než si myslíme. V dálce vidím i slyším bouřku – počítám vzdálenost i to jak rychle se blíží, všechno v pohodě, máme velkou rezervu, nestihne nás. Čas od času velmi drobně zaprší a po pár minutách je opět hezky. Mraky jsou všude kolem, ale nad námi se rozptylují a s nimi i mé obavy. Máme hlad i žízeň a už se tešíme na okamžik, až skončíá kolmá pasáž a my uvidíme přes několik několik šikmých hřebenů na chatu. K tomu bohužel nedojde. Pod námi v údolích jsou takové mlžné mraky a libujeme si, že jsme vysoko nad nimi. Po chvíli se ohlížím a ty mraky se sakra rychle blíží. Doslova jedou nahoru a po pár okamžicích jsme v nich. Nevidím skoro nic, znatelně se ochlazuje, přichází vítr, ferrata drobně namrzá, začínám mít strach z bouřky. Zrychlujeme. Jí?a toho má plné zuby, ale maká co může.
Blesk! Neslyším hrom, ale bylo to skutečně kouskek, cítím úplně tu talkovou vlnu, takové lupnutí. Teď už jedem na maximum, teď už se reálně bojím blesku, pořád ale se opatrně jistíme. Jedna karáble, druhá, jdeme..cvak, cvak, jdeme. Najednou člověk. Konečně jsme na chatě! Jdeme dovnitř a zjiš?ujeme celý příběh. Zuzky už jsou dávno nahoře na lanovce, dělí nás od nich asi 2km chůzi po ledovci. Domlouváme se, že zůstanem a dáváme holkám vědět. Dostáváme slevu na můj Alpenverein (kartu mám sice doma, ale to nevadí :) Špinaví, odření, unavení, hladoví a žízniví se pomalu dáváme do kupy. Po cca půl hodině bouřka nabývá nezvyklé intenzity a venku se doslova svítí. Byla by to sebevražda teď jít po ledovci.

Pozn: Pokud je člověk na ferratě, nemůže zmizet a přijde bouřka, je nejlepší jít po ní dál (nejlépe směrem od bouřky). Ferrata funguje jako hromosvod, takže blesk do ní “rád” udeří, také ale se náboj odvádí do země velmi rychle, takže pár desítek metrů od blesku nic nepoznáte (neshoříte). Pokud to uhodí blíž, tak vás nejspíš odhodí tlaková vlna (jistit se + helma!), pokud se budete zrovna držet, nejspíše je budete mít spálené. Tady se taky hodí celotělový úvaz, protože rázová vlna je prudká a může vás na pár minut paralyzovat.

21.07.2006 – Sobota – Sestup, fo?ák a voda

Ráno rychle opouštíme chatu a míříme za holkama. Vyměňujeme si zážitky a zjiš?ujeme, že já i Zuzka jsme se museli hodně vytáhnout co se Seizesprache týká. Zuzka telefonovala, ja zase vysvětloval náš příběh chatařovi. Dáváme se do kupy (snídaně, voda) a sestupujeme zpět do Ramsau. Hlásí bouřky na další tři dny, nemá tedy cenu nahoře zůstávat. Sestupujeme stejnou cestou, jakou jsme přišli, užíváme si jízdu po sněhu. Překonáváme i su?, dole je opět pěkně (nahoře bylo taky zatím pěkně, ale odpoledne se mělo výrazně zhoršit a nezlepšit). Busem do Ramsau a vlakem do Salzburku. Cestou perlí Křiky se svými klasickými dětskými odpověďmi..
V Salzburku nás ovšem čeká pohroma, protože přicházíme o fo?ák (o můj, resp. sestřin fo?ák). Takže lítám po policajtech a nejrůznějších nádražáckých institucích a učiním i zoufalý pokus ve Fundbüro. Verzí je několik – jedna naše, další pro Polizeoffizier a další pro českou pojiš?ovnu. Některé se liší v pár detailech, jiné přidávájí nové prvky (nebo je aspoň popisují barvitěji). Na požádání popíšu, říkám je všude a pořád, anžto se mě na to někdo pořád ptá a už mě to nebaví (asi jako Nadoraz a kolo).
Nemáme však kam jít, nevíme nic, máme žízeň a všude je zavřeno. Nakonec jedem přespat vlakem někam k vodě mimo Salzburg (Na automapě hledáme nejbližšsí stanici u nějakýho jezero a se slovy “Tam jedem” vyrážíme.)
Konečně voda! Večerní koupání je super. Okolní rybáři nám vůbec nevadí, očistu si náležitě všichni užíváme. Zaleháme večer pod strom na nějaký palouk abychom se brzo ráno probudili nekomu takřka na zahradě :)

23.07.2006 – Salzburg, Mozart kam se podíváš.

Procházíme si Salzburg. Je to sice pěkný město, ale den doslova stačí. Je tu festival, protože se tu před 250 lety narodil jistý Mozart. Prý nějaký vynálezce kruhového objezdu či šlehačky nebo něčeho mezi tím. Odpoledne Polizeioffizier spisuje román, ale snad nám to v kombinaci s Jitčiným pojištěním zavazadel k něčemu pomůže. Odpoledne nasedáme na vlak, po cestě jíme vše co nám zbylo. Myšlenku dne zplodila opět Křiky, cituji:

Křiky: Musíme to sníst všechno naráz abysme z toho něco měli.
Palonc: (smích).. snědli jsme to už před třema hodinama, máme z toho něco?
Křiky: Já jo. Mě je z toho blbě eště teď.

Dorážíme do Břeclavi, kde se nás Zuzka a komáři pěkně ujmou, abychom ráno v pekelným vedru vyrazili do Šumperka. Máme opět spoždění, ale naštěstí ne přiliš velký, takže na nás v Zábřehu vlak počká.

Fotky ze zuzčinýho fo?áku jsou tady.

Name

E-mail

URI

Your Comment

Security Code: